Kadaň – Nahlížení "za oponu" nemocničního provozu vyvolává mezi čtenáři velký ohlas. Mluvčí Nemocnice Kadaň Karolína Odlasová proto připravila rozhovor se sanitářem, který od května loňského roku pracuje přímo na operačních sálech. Jaká jsou specifika tohoto uzavřeného oddělení a proč je tam práce pro Michala Tirpáka, vystudovaného pracovníka v sociálních službách, každodenní výzvou? Odpovědi najdete v rozhovoru.
Co Vás k této práci v nemocnici přivedlo?
Inzerát na webových stránkách. Poslal jsem do nemocnice svůj životopis a hned mi volala paní Monika Grof (náměstkyně pro ošetřovatelskou péči, pozn.). Nastoupil jsem prakticky okamžitě.
Kde a co jste studoval?
Vystudoval jsem obor sociální činnost na Gymnáziu a SOŠ v Klášterci nad Ohří. Rád bych studoval
ještě dálkově při zaměstnání. Zajímal by mě obor zdravotní záchranář.
Jaké jsou Vaše předchozí pracovní zkušenosti?
Po maturitě jsem pracoval v nízkoprahovém centru pro mládež v Kadani. Když mi tam měla končit
smlouva, nenechal jsem si ji prodloužit. Práce tam byla na mě příliš stereotypní a v tu dobu jsem
objevil na webových stránkách Nemocnice Kadaň inzerát, že hledáte sanitáře na operační sály.
Zaujalo mě to, a i když jsem neměl nejmenší ponětí do čeho jdu a co mě čeká, tak jsem to zkusil a
neměnil bych. Tahle práce je výjimečná.
Jak vypadá váš běžný pracovní den na operačních sálech?
Přijdu do práce a všechny pozdravím. Tím vždycky začnu. Potom se sejde celý tým operačních sálů,
projdeme společně program operací a rozdělíme se do skupin na tři sály (v Nemocnici Kadaň se
operuje na třech sálech najednou, pozn.). Poté se rozutečeme na určená místa, kde každý postupně
připravuje to, za co je zodpovědný. Já jsem v tu chvíli všem tzv. „k ruce“.
Takže pomáháte například s přístroji?
Ano, a když přiveze sanitář z oddělení pacienta k nám, tak jej převezmeme, přivítáme ho, opatříme ho věcmi potřebnými k operaci a navezeme jej na sál. Vždycky se ho ptám, jak se cítí a snažím se ho
nějak rozveselit, protože má často obavy, co ho čeká a vím, že to pro něj není vůbec lehké. Snažím se to pacientům co nejvíce ulehčit. Od toho tu jsem.
Co se děje pak?
Manipulace s pacientem. To je má hlavní pracovní náplň. Obvykle přesunu pacienta z lůžka na
operační stůl. Po celou dobu operace jsem nablízku jak jemu, tak lékařům a sestrám. Kdykoliv někdo
něco potřebuje, jsem mu plně k dispozici. Po operaci následuje opět přesun pacienta na lůžko a jeho odvezení ze sálu.
Tím Vaše starost o pacienta končí?
O konkrétního pacienta, který je po operaci odvezen ze sálu na dospávající pokoj, ano.
Jak fyzicky náročná tato práce je?
Opravdu hodně a troufám si říci, že to není práce pro ženy. Často manipulujete s lidmi, polohujete je, a když pacient nemůže sám chodit, musíte jej zvednout, přitáhnout si ho a přesunout z lůžka na lůžko. Když má takový pacient například 120 kg, žena by ho sama, podle mého názoru a mých zkušeností, neuzvedla, nebo jen velmi obtížně.
Jaký je podle Vás největší rozdíl mezi prací sanitáře na operačních sálech a sanitářem na odděleních nemocnice?
Jsou to dvě úplně rozdílné věci. Víc mě to baví na sálech, i když je to uzavřené oddělení a celý den se tam prakticky nezastavíte. Přijdu tu do úzkého kontaktu i s lékaři. Na oddělení je práce úplně jiná, tam jsou důležitá vyšetření a hygiena jak pacientů, tak povrchů. Na sálech jsme uzavřeni, vidíte jiné věci – chirurgické, gynekologické a ortopedické zákroky. Sáloví sanitáři jsou také přítomni u císařských řezů.
Co považujete za nejnáročnější část Vaší práce?
Fyzická náročnost je veliká, to ano, ale pro mě je často těžší ustát to psychicky. Nechci nikdy dávat
najevo pacientům, že se například necítím dobře nebo nemám zrovna nejlepší den. Oni potřebují naši pomoc a cítí se vždy daleko hůř a já jsem tady od toho, abych jim pomohl, ne přitížil svými problémy. Snažím se být tím nejlepším průvodcem v tu chvíli, kdy jsou se mnou. Nic není důležitější.
Jak funguje spolupráce mezi sanitáři, sestrami a lékaři na operačních sálech?
Výborně a velmi profesionálně. Nikdo se tam nechová povýšeně. Všichni jsme jeden tým, od paní
uklízečky po pana primáře. Sice bych se lékaře nezeptal na to, jak se měl o víkendu, to si nedovolím,
když je to ale potřeba kvůli pacientům, mluvíme spolu napřímo. To se mimo uzavřený svět operačních sálů moc neděje.
Co Vám osobně dává v práci největší smysl?
Pomáhat lidem. Tady na operačních sálech můžete hodně pomoci, ale také hodně pokazit. Pacientům před operací můžeme odlehčit tím, že je hezky pozdravíme a snažíme se zlepšit jim tu chvíli, než usnou. Tohle je pro mě to nejdůležitější. A také mám od nich ihned zpětnou vazbu. Usmějí se, poděkují a já vidím, že jsem jim alespoň trochu dokázal ulevit.
Máte nějaký pracovní zážitek, na který pravděpodobně nikdy nezapomenete?
Ano a bohužel není pozitivní. Jedna paní nechtěla, abych se jí dotýkal. Vůbec. Snažil jsem se ji
pomoci, dobře odvést svoji práci, ale nešlo to. Musel jsem v tu chvíli odejít. To mě moc mrzelo.
Jak po tak náročné práci odpočíváte?
Jenom sedím, koukám před sebe a nic neříkám (smích).
Co byste doporučil budoucím zájemcům o práci sanitáře na operačních sálech?
Aby k nám přišli, protože práce je to zajímavá, hodně se toho člověk naučí a vidí věci, které jinde
v nemocnici neuvidí. A hlavně je to práce opravdu velmi potřebná.
