Bílina - Bílinský přírodní léčivý pramen lidé znají a pijí již stovky let. Ve středověku si lidé nabírali přímo v jezírku či v tůňce vyjímečnou vodu, která vyvěrala na povrch. Byla čistá, lahodné chuti a plná příjemných osvěžujících bublinek kysličníku, které vodě daly příjmení: kyselka. Dodnes je v Bílině stáčena z původního místa, tak jak ji vydaly zemské hlubiny. Podívejme se trochu více na historii stáčení.
Vyskládané lahve Bílinské kyselky.
První stáčení do džbánků
V roce 1664 byla Bílinská zapsána jako majetek Lobkoviců do knížecího urbáře a staly se součástí dědičného majetku. Tehdy bylo jezírko obezděno, stáli u něj dva muži a ti natáčeli vodu lidem do nádob. Velice brzy došlo k nápadu stáčet vodu do zásoby. Tak se začala psát historie hliněných džbánků s Bílinskou kyselkou.
Ve džbáncích měla Bílinská podobné podmínky jako pod zemí a vydržela neuvěřitelně dlouho čerstvá. To tehdy nebylo vůbec obvyklé a tato vlastnost byla sama o sobě považována za zázrak. Tehdy lidé nevěděli, že trvanlovost Bílinské je dána přirozenou čistotou pramene a také díky bublinkám kysličníku uhličitého. Téměř neomezená trvanlivost vody umožnovala její daleké rozesílání pomocí koňských potahů a námořních plachetnic.
Množství Bílinské se užívalo v nedalekých termálních lázních Teplice Šanov, oblíbených evropskou společenskou smetánkou. Z Teplic, tohoto salónu Evropy, se pak Bílinská šířila do domů významných šlechticů a panovníků. Neunikla ani pozornosti vědců, kteří začali její vlastnosti a složení zkoumat a publikovat své léčebné postupy na vědecké bázi. Bílinská kyselka se díky své kvalitě stala královnou evropských lázeňských vod a zůstala jí dodnes. Stala se rovněž nejstarší značkou vody, která byla v Evropě přemětem obchodování. Její nejrozšířenější jméno bylo Biliner Sauerbrunn a ochrannou obchodní známkou byl erb bílinské větve knížecího rodu Lobkowiczů.
První logistika na Bílinské kyselce
Poptávka po Bílinské stále vzrůstala. Díky l lékařským doporučením významných vědců a osobností. První rok se vyrobilo 2 500 džbánů, druhý rok desetkrát více a třetí rok to bylo již 250 000 džbánů. Džbány vyráběli z místních surovin hrnčíři z blízkého okolí. Měli svoji specifickou tmavě hnědou barvu, třeba na rozdíl od džbánů, do kterých se kdysi plnily vody v Karlových Varech, ty byli světlejší, spíše okrové barvy. Jedna výrobna džbánů se nacházela v blízkosti starého bílinského pivovaru. Na tomto místě se začalo zhruba před deseti lety s kopáním základů nové stavby a přitom byla vykopána původní dílna. Ukrývalo se zde ještě velké množství džbánů různých velikostí. Největší tehdejší běžný džbán na stáčení Bílinské byl přibližně litrový.
První budova zřídla na Kyselce
Logistika čtvrt milionu džbánů už byla poněkud jiná než v prvních letech stáčení. Džbány se plnily celý den, bylo k tomu potřeba víc lidí, víc vozů a povozníků, kteří vodu rozváželi. Bylo zapotřebí i přijatelnějšího místa pro stáčení. Tehdy vznikla první budova zřídla na Kyselce. Její maketu můžete vidět v Regionálním muzeu v Teplicích.
Džbány se ukládaly na povoz, obyčejný žebřiňák, zabalené do slámy do dřevěných beden a vozily se poměrně daleko. Začaly se však rozvážet organizovaně, z první budovy, která se využívala poměrně dlouho. Budova je zaznamenána například na krásné rytině. Její maketu můžete vidět v Regionálním muzeu Teplice v sekci Lázeňství.
Balení a mytí džbánů v nových budovách
Jak se Bílinská stala celosvětově známá, jedna budova přestávala stačit, byla započata stavba nových. Vznikly dvě další budovy a také nejstarší místnost balení. V jedné z nově postavených budov se nejdříve nacházela zimní zahrada, později začala být využívána jako balírna, ve druhé budově se myly džbány. Ty se dost složitě dopravovaly do místa, kde se nakládaly na povozy. V té době se vyvážela již téměř do celé Evropy a fenomenální popularity dosahovala ve skandinávii díky práci otce moderní chemie, J. J. Berzelia, který české lázeňské prameny miloval a studoval.
Podzemní lanovka
Tehdy vznikl nápad vybudovat podzemní lanovku. Tou se vozily džbány od pramene k dolní budově. A začalo se uvažovat také o výstavbě železnice, na místě, kde dnes skutečně stojí. Lanovka se však kupodivu nevyužívala moc dlouho, doprava lanovkou se ukázala neprakticky složitá. Proto se postavila osmihranná stáčecí místnost, octagon, do které byla Bílinská dovedena trubkou. Octagon byl znám všem dětem za dob rakousko-uherského císařství. Byl totiž zaznamenán v tehdejších školních učebnicích pracovní nauky, kde továrna stáčírny byla jako ukázkový vzor hygieny a organizace práce. Bílinská kyselka se pomocí trubek přivedla až k nové budově, kde se od té doby stáčela. Tehdejší stáčírna se nacházela prakticky na stejném místě, kde je dnešní stáčírna bílinských léčivých vod.
Zahrada a promenáda
V okolí stáčírny a budov, byla vybudována krásná zahrada s promenádou. Zahradu současné vedení ředitelství zřídel v Bílině také znovu vybudovalo a nachází se na střeše současné stáčírny a v přilehlém okolí.
Počátek stáčení do skla
Džbány začalo pomalu nahrazovat sklo. Ale zhruba 40 let existovaly vedle sebe jak hliněné džbány, tak sklo. Bylo to z ekonomických důvodů, výroba džbánů, která byla sériová, nebyla nákladná a džbány byly levné. Na rozdíl od skla, které bylo tehdy velmi drahé, ale v restauracích žádané.
Nápojový fond
Později založily všechny závody, které stáčely přírodní léčivé zdroje, společný fond. Začaly plně využívat rozvoz ve skle, skla byla stejná pro všechny stáčírny. Kvůli Bílinské kyselce byla také v roce 1870 vybudována rozsáhlá odbočka slavné Pražsko-Duchcovské železné dráhy. Skleněné lahve se recyklovaly, znovu se vymývaly a znovu naplňovaly léčivými vodami. Kvůli tomu byla postavena tehdy hlavní budova na Bílinské kyselce, která sloužila k mytí a měla krýt zvýšené objednávky z Británie. Budova stojí dodnes a nachází se v ní součastné ředitelství zřídel. Psal se rok 1898. Postupně končily džbány a plně je nahradilo sklo. V tu dobu se Bílinská vyvážela už do Ria De Janeira.
Současné sklo a PET lahve
Do skleněných lahví se stáčí léčivé vody na Bílinské kyselce dodnes. Lidé nakupují léčivé vody ve skle velmi individuálně, přeci jen odnést balení léčivých zdrojů ve skle je poněkud fyzicky náročnější než v polyethylentereftalátových, tedy PET lahvích. Sklo má ale své opodstatnění v restauracích, lázeňských domech, v lékárnách, apod.
V České republice se PET lahve začaly objevovat po roce 1989, po pádu železné opony. Stáčení přírodních léčivých vod do PET lahví se výrazně rozšířilo až v letech 1996 až 1998. Dnes se léčivé vody v Bílině stáčí hlavně do PET lahví, různých velikostí. Stále je využíváno i stáčení do skleněných lahví, převážně po potřeby lázeňských domů, restaurací a také jako prezentace Česka v zahraničí.
