Klášterec nad Ohří - Představte si, že byste se museli umýt, obléknout se nebo si třeba uvařit kávu v úplné tmě.
Stačí jen zavřít oči. Jen v České republice máme cca 80 000 zrakově postižených spoluobčanů, z toho je 20 000 nevidomých. Jedním z nich je i sochařka Marianna Janošíková Machalová.
Marianna se jako nevidomá nenarodila, ale o zrak přišla vinou nemoci. A protože se všichni s nepřízní osudu vyrovnáváme po svém, Marianna začala tvořit z hlíny. V současnosti je uznávanou sochařkou, má za sebou nespočet výstav a její díla můžete najít v galeriích i v soukromých sbírkách.
A co byste říkali na pozvání přímo od autorky?
Dovolte, abych se představila. Jmenuji se Marianna Jánošíková Machalová, jsem sochařka, nevidomá sochařka. V dětství jsem se často a dlouze dívala na věci okolo sebe. Sledovala jsem ještěrky na kameni na okraji potůčku, jak se mění odstíny barev na slunci a ve stínu, jak kapky vody mění obraz slunce, které se snaží propíchnout je svými paprsky. Jak se mění obraz dna přes proud potůčku. Jak z průhledné se stane bílá, když voda zpění a kapky stříkají dokola. Taky jsem pozorovala moji mámu, jak si čte v houpacím křesle. Netušila jsem, proč, ale ukládala jsem si ty obrazy hluboko do srdce. A právě tyto obrazy mi vyplouvají, když je už moje oči nemohou vidět a sledovat ani ty nejobyčejnější věci okolo nás.
O zrak jsem postupně přišla během střední školy. Tehdy taky začaly vznikat moje první sošky, když jsem po operacích očí zkoušela nějak zabít čas, než se mi zrak uzdraví. Ztvárňovala jsem sebe, jak kráčím sama, sama bez psa, bílé hole či doprovodu. Ztvárňovala jsem svou největší touhu, touhu po samostatnosti, po svobodě, jen tak si kráčet. Ale nestalo se tak. O zrak jsem definitivně přišla.
Zůstala mi však práce, která mně naplňuje. Při které cítím, že má smysl. Když ztvárňuji postavy žen v různých situacích, tak úplně zapomínám, že nevidím. Hmatem se mi vybavují moje známé obrazy uložené v srdci. Tvořím svůj příběh. Věci, které jsem zažila nebo co mne zaujalo. Ráda ztvárňuji veselá a příjemná témata – obyčejné radosti a starosti běžného, krásného života nebo moji touhu. Pomáhá mi to, když mám svoje splíny, je to moje terapie.
Někdy mi přijde krásný dopis, email nebo mi při vernisáži přijde návštěvník říci, jak ho má socha zaujala, připomněla mu jeho příběh, příjemnou situaci, jako kdybych o něm věděla. Stane se, že mne i obejme se slzami v očích, ale pak se i společně zasmějeme.
Myslím, že právě to je moje úloha, připomínat krásné zážitky a běžná zamyšlení v obyčejném životě. Tvořím sochy, kterým vkládám dovnitř pomyslnou duši a hliněná srdíčka. Vždy dvě, ať ani má socha není nikdy sama a dělá radost a potěšení okolo sebe.
Budu velmi ráda, když si mé dílo přijdete prohlédnout a bude se vám líbit.
Výstava soch Marianny Janošíkové Machalové byla zahájena bez vernisáže 4. září, v jednání je ale setkání s autorkou ke konci výstavy. Přijďte se podívat na nádherné sochy a nasát tu správou atmosféru do galerie. Otevřeno je včetně víkendů denně od 8:30 do 17:00 hodin.
