Chomutov – Je pár dní po vynesení rozsudku v kauze týraných seniorů... V kauze, která otřásla veřejností a na jejímž konci padly dva tresty (více čtěte zde). Nepodmíněný pro ředitelku stacionáře Jaroslavu Lochařovou, podmínka pro ošetřovatelku Šárku Hatašovou. A právě ta i přes své obvinění a odsouzení za týrání seniorů vede v Chomutově již pět let Domov se zvláštním režimem. Tedy zařízení s naprosto stejnou specifikací, jako byl stacionář Naděje 2000, kvůli kterému stanula u soudu a byla posléze uznána vinnou.
„Cítím se nevinná, jsem nevinná," říká žena, která si za posledních pět let vytrpěla neskutečná muka. „Justice mě odsoudila, odsoudila mě i veřejnost. Chápu to, jména Lochařová – Hatašová padala v médiích tak často a intenzivně, že nyní každý ví, že patří k sobě a jsou to ty tyranky. On ten příběh o mně ale není přesně tak, jak je předkládán...", vzdychne Šárka Hatašová.
Opravdu není? Pojďme si tedy celou kauzu probrat znovu očima jedné z hlavních protagonistek.
Začněme přímo. Soud vám (myšleno oběma žalovaným) kladl za vinu špatnou péči, hygienu, jídlo. To tak nebylo?
To ano, to jsem u soudu nikdy nepopírala. Celá věc má ale háček. Já konkrétně jsem za toto sice byla souzená, už málokdo ale ví, že jsem s tím sama mohla těžko něco dělat. Za prvé jsem byla přijata na místo ošetřovatelky, a když jsem se zhruba po roce stala ošetřovatelkou hlavní, na veškeré nedostatky jsem neustále upozorňovala. Odpovědí od šéfů (Lochařová, Fousek - kauza týrání seniorů v Červeném Újezdě) mi vždy bylo jediné. Nejsou peníze.
Mohla byste být konkrétnější?
Určitě ano. Co se například hygieny týkalo, jasně jsem mnohokrát požadovala nákup speciálních matrací, inkontinenčních pomůcek a dalších věcí. Bez těch se v oblasti provozování sociálních služeb vůbec neobejdete. Jak jsem ale řekla, pokaždé jsem narazila.
Hygiena ale byla pouze jednou věcí, která se u soudu probírala. Pak tady máme ještě třeba celkovou péči...
Jistě. A víte například, že ve stacionáři nebyl ani jeden člověk, který by byl odborně proškolen? Jediná zdravotní sestra jsem tam byla já, jenže na pozici ošetřovatelky. A abych to vysvětlila, ošetřovatelka, co se zdravotnického hlediska týká, nesmí téměř vůbec nic. Ani třeba podávat léky. Sestřičky tam byly nasmlouvané od soukromé firmy paní Lochařové (firma na Domácí zdravotní péči funguje dodnes – pozn. redakce), dojížděly někdy a vlastně spíše vůbec, ačkoliv si majitelka jejich práci vykazovala. Ve stacionáři nebyl ani smluvní doktor, a to je prostě v takovémto typu zařízení vážně nemožné.
Všechno jste věděla, všechny chyby jste si uvědomovala, to se s tím vážně nedalo něco dělat?
Co šlo, udělala jsem. To se také ukázalo u soudu. Minimálně polovina svědků byla na mé straně. Když už se to nedalo vydržet, dala jsem výpověď.
Podle vašich slov jste vlastně byla „tou dobrou", přesto jste ale nakonec byla odsouzena...
Je mi hrozně. Cítím to jako velikou nespravedlnost. Když řeknu, že jsem jako obětní beránek, spousta lidí se asi ušklíbne a nebude mi věřit. Ono to tak ale vážně je. Budoucnost mi dala sama za pravdu.
Narážíte na váš Domov se zvláštním režimem? Na rovinu, hodně mě překvapuje, že si člověk, souzený za týrání seniorů, otevře zařízení naprosto totožného charakteru (Domov pro osoby s Alzheimerovou chorobou)...
Zcela jistě nejste jediný. Já tu práci ale miluji, točí se kolem ní celý můj život. Celý život pracuji v sociálních službách, a kdo mě zná a bude upřímný, musí říci, jaká opravdu jsem. Tedy že bych nebyla schopna toho, co mi bylo kladeno za vinu. (Poznámka redakce – paní Hatašová nás celým Domovem provedla, vše ukázala, mluvili jsme s personálem, klienty i příbuznými, vše bylo opravdu v pořádku).
Otevřít si zařízení s takovou pověstí, to chce asi hodně odvahy...
Na toto ani netřeba odpovídat. Bylo to hrozné, první rok jsem bojovala. Všechno co jsem měla, prodala jsem, abych mohla svůj sen uskutečnit. Nyní po pěti letech vidíte sám. A jen pro zajímavost, v době, kdy jsem odcházela od Lochařové, šlo se mnou asi třináct klientů a také část personálu. Ten sice nebyl proškolený, to všechno jsme ale napravili a fungovalo to. Těm holkám jsem věřila.
A myslíte, že by ke mně lidé dali své rodiče či prarodiče, kdyby mi tehdy nedůvěřovali? Kdyby nevěděli, jak to skutečně v Naději bylo a kdyby si mysleli, že jejich příbuzné týrám?
Už na začátku našeho povídání jste říkala, že jste nevinná, nicméně odsouzená jste byla. Budete se tedy vzhledem k rozsudku odvolávat?
Nebudu. Ráda bych své jméno očistila, stále se to se mnou táhne. Znám mnoho případů a i bývalých kolegyň či kolegů, kteří nade mnou ohrnují nos. Dokonce to v některých případech bývali i přátelé. Už ale nemám sílu, jsem vyčerpaná. Hrozně jsem se bála rozsudku, vůbec jsem si nedokázala představit budoucnost. Je to šílený pocit... Vědět, že jste nic neudělal a najednou sedíte na lavici obžalovaných. Bohužel je to stín, který se mi asi nikdy nepodaří smazat. Jsem ale i šťastná. Třeba za to, že těm, kteří mi dali svoji důvěru, mohu dokázat, jaká opravdu jsem.
